Emil Boček

Emil Boček se narodil 25. února 1923 v Brně-Tuřanech jako pátý z osmi sourozenců. Jeho otec Jan pracoval nejdříve jako zedník a později se stal polírem. Když v březnu 1939 nacistické Německo obsadilo české země, bylo Emilovi šestnáct let a učil se strojním zámečníkem v brněnské firmě Zubokol. V té době mu v paměti utkvěla slova Viléma Sedláka: "Legionáři republiku vybojovali a vy ji musíte ubránit."

Nebezpečná cesta za svobodou

Ve středu 27. prosince 1939 se Emil rozhodl k odvážnému kroku. Společně se svým kamarádem Bořivojem Sedlákem z Holásek odešel z domova. Mamince ani sourozencům (kromě nejstaršího bratra Jana) o svém záměru neřekl - údajně jel pouze na hory. Ve skutečnosti se vydal na dlouhou a nebezpečnou cestu do zahraničního odboje.

Přes Hodonín a Bratislavu se dostali do Maďarska, kde je však hned na nádraží zatkli. Po několika dnech ve vězení byli deportováni zpět na slovenské hranice. Nevzdali se a zkusili to znovu. V budapešťské věznici "toloncház" byly podmínky kruté - v místnosti spalo padesát až sedmdesát lidí, měli jeden záchod a jeden kohoutek s vodou. Vstávalo se v pět hodin ráno a celý den museli vězni sedět na betonových nástavcích. Každý měl jen jednu deku. Po dalších pokusech se Emilovi konečně podařilo dostat přes Jugoslávii, Řecko, Turecko a Sýrii až do Francie.

Emil Boček v létě 1938

Českoslovenští vojáci v Agde. Pátý zprava stojí Emil Boček (s motoristickými brýlemi na hlavě). Francie, 1940

Z mechanika pilotem

Ve Francii a později v Anglii začínal Emil jako letecký mechanik. V létě 1940, po špatné zkušenosti z francouzské kampaně, kterou prodělal jako pěšák, se přihlásil k letectvu. Ačkoliv chtěl létat, nejprve byl přijat jako mechanik, protože se předtím učil zámečníkem. Stal se jedním z nejmladších příslušníků RAF.

Kanadský výcvik

V roce 1942 se mu naskytla příležitost stát se pilotem. Musel projít náročnými lékařskými prohlídkami, které zahrnovaly i testy nočního vidění. Většinu pilotního výcviku absolvoval v Kanadě, kde byly pro výcvik lepší podmínky než v Británii - příznivější počasí a přehlednější krajina. Učil se na různých typech letadel a musel zvládnout nejen pilotáž, ale i navigaci, meteorologii a další předměty.

Žáci na začátku pilotního výcviku. Přední řada zleva: Jaroslav Jiránek, Zdeněk Palme, Emil Boček, Jindřich Horský, František Bret, Štěpán Štětka, Josef Ruprecht. Nad nimi stojí zleva: Alois Píška, Bohuslav Brázda. Paignton, březen 1943.

Bojové lety u 310. perutě

V říjnu 1944 byl Emil Boček zařazen k 310. československé stíhací peruti RAF. Létal na stíhacím letounu Spitfire a jeho hlavním úkolem bylo chránit spojenecké bombardéry při náletech na německé cíle. Během služby zažil řadu dramatických situací:

Musel několikrát nouzově přistát kvůli technickým problémům
Létal v extrémně špatném počasí
Jednou musel letět s otevřenou kabinou, protože měl olejem zamazané přední sklo
Řešil situace, kdy mu docházelo palivo nad nepřátelským územím

Spitfire Mk. VB (JZ-D) na základně 57. OTU

Plk. v. v. Emil Boček v rozhovoru s pilotem Spitfiru na leteckém dni v Pardubicích v roce 2003.

Návrat do vlasti

V srpnu 1945 se Emil Boček konečně vrátil do osvobozené vlasti. Za dobu své služby u RAF uskutečnil 26 operačních letů a nalétal 73 hodin a 50 minut. Za svou službu získal několik vyznamenání včetně Československého válečného kříže 1939.

Po válce pracoval nejdříve jako automechanik. V letech 1947-1952 závodil na motocyklech Jawa 250 a Walter 250. Později pracoval jako soustružník ve Výzkumném ústavu Československé akademie věd v Brně. V roce 1951 se oženil s Evou Svobodovou a měli spolu dvě děti - syna Jiřího a dceru Zuzanu. Do důchodu odešel v roce 1988.

Informace čerpáme z knihy 'Letci z Holásek a Tuřan ve II. světové válce' od Miroslava Kopeckého, Tomáše Jambory, a Václava Kolesy.